Horní menu

Fulltextové vyhledávání

Drobečková navigace

Úvod > Život v obci > Historie > Grunty

Grunty

Nevíme; který grunt a v jaké rozloze patřil onomu podnikateli - lokátorovi, který sem další osadníky přivedl. Tento osadník, který dával často jméno obci, míval největší grunt, dědičnou rychtu. Je možné, že se jmenoval Radún a jeho ves Radún dvůr, tj. Radúnův dvůr, z čehož se později vyvinul název Radouň. Listina z roku 1296, která přináší první doklad o naší vesnici ji latinsky nazývá Raduna magna.

Rozestavění statků ve vsi a rozložení půdy u každého statku, táhnoucí se jedním pruhem za stavením, prozrazuje, do které kategorie vesnic je nutno Radouň zařadit. Toto rozdělení půdy najdeme v podstatě ještě dnes. Jsou tu zajisté určité odchylky vzniklé dělením a rozdrobením původních selských živností.

Jdeme-li tedy po mezi nebo po polní cestě podél polí takového statku, můžeme s nemalou jistotou říci, že jdeme tudy, kudy majitelé gruntu chodívali po staletí a kudy šel i ten, který před sedmi sty lety poprvé obcházel hranice svého majetku. Není ovšem pochyb, že nynější mez nebo cesta má poněkud jinou podobu. Dřívější mez byla daleko širší.

Stará gruntovní kniha obce Kostelní Radouně Kolik bylo původně gruntů v Radouni nelze doložit. S určitým číslováním se setkáváme až ke konci 16. století, kolem roku 1590. Přináší je stará gruntovní kniha obce Kostelní Radouně. Zápisy v ní zachycují stav ještě před třicetiletou válkou. Dále přinášejí data o majitelích jednotlivých gruntů až do roku 1638. Další zápisy najdeme v druhé gruntovní knize až z konce 18. století. Ke konci 16. století bylo v Kostelní Radouni 23 gruntů a 2 chalupy.
Popisné číslování tehdy nebylo a grunt většinou nesl název po tom majiteli, jehož jméno bylo v čele zápisu. Právě zde musíme hledat základ onoho označování gruntů "po chalupě".

První grunt uvedený v gruntovní knize, jmenuje se gruntem "Petra Poláčka" (dnes č. 14).
Zápis je datován rokem 1600. Hned však v dalším zápise k r. 1617 se dovídáme, že syn Petra Poláčka, Tomáš Poláček z gruntu utekl a grunt byl prodán Václavu Říhovi z Pravíkova. Ve třech dalších zápisech o kladení splátek na odhadnutou sumu zůstává novému majiteli jeho jméno, ale již ve čtvrtém zápise z r. 1624 přechází na něj jméno gruntu a pro panského písaře, který zapisoval do gruntovní knihy, není již Václavem Říhou, nýbrž Václavem Poláčkem. Osoba nebo jméno nebylo pro něho tedy směrodatné, hlavní věcí byl grunt a jeho držení. Na tomto gruntě se říká u Poláčků až dodnes, ačkoliv - jak jsme viděli - skuteční Poláčkové z gruntu odešli před 379 lety. Je to názorný příklad starého označování.

V čísle 16 se říkalo "u Šimanů". Nazývá se původně gruntem Jana Matějovýho. V r. 1597 jej kupuje Šimon Kovář.
Název "u Šimanů" nemizí, ani když se původní grunt dělí. Stalo se to v roce 1836. Název zůstává starému stavení. Nové stavení, dnešní číslo 54 nese nové jméno svého nového majitele.

Do gruntu třetího přináší však majitel nové jméno. Je to dnešní číslo 18 "u Hadravů". V gruntovní knize se nazývá gruntem Jana Loskota. Koupil jej v roce 1595 Jan Krejčí. V roce 1617 jej následuje syn Martin, kterého v zápisech najdeme ještě v roce 1638. V roce 1654 tu byl již Václav Hadrava. Tento grunt byl tehdy nejdražší z celé vsi, nikoliv však největší.

Čtvrtému gruntu (dnes č. 20) zůstává původní označení "u Hronů" stále.
Linhart, který koupil v r. 1596 grunt pátý (dnes č. 26) přináší mu jméno. Jeho syn Tomáš připojuje k svému gruntu grunt šestý, zvaný gruntem Bartoloměje Nochbara. Označení "u Linhartů" přechází pak i na tento grunt.
Následující grunt sedmý (dnes č. 32), zvaný v knize gruntem Bartoloměje Petra, získává označení "u Novotných" od Vondry Novotného, který jej kupuje v r. 1631.
Na osmém místě v knize uvedený grunt Šimona Matějky (dnes č. 33) ztrácí své staré jméno až v 18. století a získává
nové "u Ruchařů".

Další grunt devátý (dnes č. 35), v knize zvaný gruntem Tomáše Kuby, ztrácí sice své původní jméno, ale již v r. 1673 můžeme u něho konstatovat jeho dnešní označení "u Tunků".
Desátý grunt nazývá kniha gruntem Jana Šůchy a dodnes se v č: 38 říká "u Šůchů". Toto označení tedy patří k nejstarším ve vsi. Jedenáctý grunt (dnes č. 38) se nazývá nejdříve gruntem Jana Kořenky. Jeho syna však písař uvádí již jako Tobiáše Kořínka. Po smrti Tobiáše se na grunt přiženil Jíra Hron. Ve všech zápisech v knize si sice zachovává své jméno, ale pozdější držitelé tohoto gruntu se opět nazývají jen Kořínky a "u Kořínků" se říká na tomto statku dodnes.

Na grunt dvanáctý, zvaný v prvém zápise gruntem Tominovým (též na Tomínově, rozumí se gruntě), přišel kolem roku 1600 Šimon Mikl, zpočátku psaný Nykl. Tento grunt se v roce 1841 rozdělil. Staré označení zůstalo starému stavení (dnes č. 41). Nové stavení (č. 53) se sice určitou dobu také nazývalo "u Miklů", později se však jména střídala.

Gruntem třináctým přecházíme na druhou stranu vsi a postupujeme zpětným směrem. Tento grunt (dnes č. 44, stavení nestojí na původním místě) nazývaný nejdříve gruntem Jana Krejčího v rodě Krejčů zůstává až do r. 1637. Tehdy se na něj přiženil Jan Novák a přinesl mu i jméno, které mu zůstává až dodnes.

Sousední grunt čtrnáctý (dnes č. 45) nese jméno Jana Rychtáře - vlastně rychtáře. V r. 1598 postupuje jej otec, tehdy tedy rychtář (ve skutečnosti se jmenoval Holický), synu Matějovi. Máme tu obdobný případ jako u gruntu čtvrtého ("u Hronů") nebo desátého ("u Šůchů"). Tato jména i rody jsou zde již z dřívějších dob, tedy daleko dříve, než jsou zápisy v knize. Rod Šůchů mizí však z gruntu brzy, rod Hronů v třicátých letech 19. století. Rod Holických je však na gruntě ještě dnes a patří tedy k nejstarším v obci.

Grunt patnáctý (dnes č. 46) je nazvaný gruntem Jana Šálka. Nový majitel, Mikuláš z Březiny, který jej kupuje v r. 1597 se dále nazývá jen Mikulášem na Šálkově. Další majitel Petr Fišar, následující po jeho smrti, zachovává si v několika zápisech sice své jméno, ale již v r. 1654 se jmenují majitelé tohoto gruntu Šálkové.

Jako grunt šestnáctý uvádí kniha grunt Matěje Tkadlce. Toto jméno se brzy ztrácí. V r. 1615 kupuje grunt Pavel Kořínek, ale ten se od r. 1623 uvádí již jako Pavel Mazanec. Toto jméno zůstalo na gruntě, později na chalupě (dnes č. 47).

Na dalším sedmnáctém gruntě, nazvaném gruntem Jana Šenkýře, byla hospoda (krčma), jak můžeme soudit z obsahu dalších zápisů. V r. 1636 nás opouští poslední zápis knihy. Dovídáme se z něho, že grunt si vyplatil Jan Mareš. Je to jediný grunt, u něhož jsme na rozpacích, kam jej umístit. "U Šenkýřů" se říká dnes v hospodě (č. 22).Ta je na druhé straně potoka. Později se také dovíme, že vznikla až na konci 18. století. Nemůže tedy být starým gruntem sedmnáctým. V pozdějších pramenech nenajdeme žádné vysvětlení.

Grunt osmnáctý je nazýván gruntem Jana Mlynáře, z čehož se dá soudit, že se jedná o mlýn. Dnešní č. 51, s nímž grunt osmnáctý ztotožňujeme, stojí také u ústí potoka do návesního rybníka. Dále v knize čteme, že v r. 1624 byl mlýn zrušen. V r. 1637 čteme doslova:"Jiřík Kořínek, postoupil tohoto gruntu, někdy mlejna, Urbanovi, synu svýmu".
Obec nebyla bez mlýna dlouho. Ze zápisů připojených hned ke gruntu prvému, Poláčkovskému, se dovídáme, že v r. 1636 obec prodala novému majiteli Václavu ltíhovi kus místa pod obecním rybníkem, aby si tam postavil mlýn. Mlýn (nyní č. 15) zůstával dlouho spojen s Poláčkovým gruntem.
Nynější označení "u Čáslavů" osmnáctý grunt získává později, ale přece jen v době velmi dávné. V r. 1654 jmenuje se tu již Václav Čáslava.

Další grunt devatenáctý, zvaný gruntem Jana Kubína, v r. 1604 kupuje Jan David a přináší mu tak jméno (dnes č. 2).
Dvacátý grunt Jana Krejčího získává v r. 1611 Vondra Vrabec a toto jméno stále tomuto gruntu (nyní chalupě) zůstávalo (č. 4). Dvacátý prvý grunt Jana Maršovýho (dnes č. 6) zachovává
si své jméno stále. Také rod Maršů (Marešů) patří k nejstarším v obci.

U gruntu dvacátého druhého Šimona Matěje nemáme zcela jistotu, ale je jím s velkou pravděpodobností dnešní č. 10, kde se dříve říkávalo "u Petříků". V gruntovní knize se dočítáme, že grunt koupil v r. 1598 Petr Maršů. Je tedy možné (protože tu sousedili dva Marešové), že kvůli lepšímu rozlišení začato se tomuto gruntu říkat "u Petrů" nebo "u Petříka", "u Petříků".

Větší jistotu nemáme ani u gruntu dvacátého třetího, jejž kniha nazývá gruntem "na Pavlově". Může jím být chalupa č. 11
"u Vejvarů". V roce 1654 se mezi chalupníky jmenuje Vejvar.

A nakonec dvě chalupy také můžeme určit jen s určitou pravděpodobností z pozdějších pramenů. Mohou to být chalupy dnešní č. '7 a č. 28.

Stará gruntovní kniha nám poskytla informace o tom, jak vypadala Kostelní Radouň téměř před 406 lety. Bylo zde 25 čísel, nepočítaje faru a kostel. Majitelé menších gruntů 16, 20, 22, 23 jsou zařazeny mezi takzvané zahradníky, chalupníky.

Na počátku sedmdesátých let 18. století bylo provedeno první očíslování domů. Uvádí se celkem 42 čísel. V tomto období byla v naší obci škola, fara, obecní kovárna a pastouška.
Další etapu růstu obce zachycuje katastr josefinský, měřený v roce 1784, ten vykazuje již 47 čísel. Do roku 1800 pak přibyla ještě 3 čísla, a tak do nového století vstupuje naše vesnice s 50 staveními. V tomto období došlo k rozvoji obce, začala vyrůstat nová stavení. Noví obyvatelé se museli spokojit s pronájmem přebytečné panské půdy. Byli to vlastně bezzemci.
Jejich poměrně velký počet svědčí o nemalém sociálním tlaku a skutečném přelidnění. Všechny tyto jevy nás pak opravňují k tomu, abychom v této době mluvili o nemalém hladu po půdě. Tento tlak poněkud zmírnilo založení nové dominikální vsi nedaleko Karlova, původně zvané Padělky, která měla odlehčit několika okolním vsím. Proto zde nacházíme dost jmen z naší Radouně.
Devadesátá léta 18. století přinesla pro radouňské bezzemky určitou úlevu. Vrchnost jím poskytuje možnost své pachty koupit. Nebyly to velké výměry, které tehdy bezzemci získali (od 3 do 5 měr polí, dále něco luk a pastvin).

Původní plocha návesního rybníka byla přibližně 3 ha. Voda se rozlévala od cesty pod Hronovými až k okresní silnici.
V první polovině 18. století přibylo pouze 5 stavení. Dříve pro převážnou většinu nových stavení poskytla místo obecní půda.
V novém století byla již tato půda vyčerpána. Teprve později, až v druhé polovině století vypuštěním dvou obecních rybníků byla získána nová, ovšem již méně vhodná stavební půda. Dále nová stavení vznikají rozdělením gruntů. Dělení, vlastně rozpůlení, potkalo grunt druhý, dnes číslo 16, grunt dvanáctý, dnes číslo 41, grunt desátý, dnes číslo 38, a grunt čtvrtý, dnes číslo 20. Kromě toho se dělí druhá půlka gruntu dvanáctého, dnes číslo 53. Byl to tehdy velký zásah do původního, po staletí netknutého starého jádra vesnice. Ukazuje se tu nová tendence hospodářského vývoje obce a s tou přechází Kostelní Radouň po převratném roku 1848 do nového údobí. Vnáší se tím do života vesnice nový element a počíná se tak poněkud stírat nápadný rozdíl mezi starousedlými grunty a novousedlými bezzemky, které jsme mohli pozorovat v Radouni ke konci 18. století.

Použitá literatura:
Janoušek, E., Dr.: Živá minulost na vsi - Úvahy nad starou gruntovní knihou obce Kostelní Radouně - Z minulosti Jindřichohradecka.